O perníkové chaloupce

Domeček postavený ze samých perníčků!                                                         

Dovedeš si to představit?

Ten musí být ale voňavý! A moc dobrý.

V jednom takovém domečku v hlubokém lese žila ježibaba.

Ale pojďme pěkně po pořádku. Na začátek pohádky.

Na kraji lesa žil v malé chudé chaloupce Jeníček s Mařenkou.

Byli právě tak velcí, jako jsi ty.

Maminku už děti neměly.

Tatínek byl dřevorubec.

Každý den chodíval do lesa na dříví. V létě ho děti doprovázely. Ale jen k pasece. Tam čekaly na tatínka, až se vrátí z lesa. Na pasece sbíraly lesní jahody. Tatínek je pokaždé varoval: „Nechoďte za mnou do hlubokého lesa! Snadno se tam ztratíte.“

Odpoledne už se vždy děti nemohly dočkat, až se tatínek vrátí a vezme je do obory. Po práci tam jezdíval myslivcům složit nařezané klády na opravu ohrady.

Děti zatím v ohradě mohly zblízka pozorovat divoká prasátka. Už brzy uvidí i selátka, která se nedávno v oboře narodila. Zatím je bachyně schovávají ve svých příbytcích. A ani myslivci nevědí, kolik selátek mají.

Jednoho dne se tatínek musel vydat s pilou hlouběji do lesa. Děti měly už hrníčky plné lesních jahod a začaly mít dlouhou chvíli.

„Zajdeme na skok za prasátky do obory! Budeme zpět, co by dup a tatínek si toho ani nevšimne!“ řekly si.

Bachyně se dnes odvážily pustit svá selátka z příbytků. To byla podívaná! Selátka dováděla, jakoby si hrála na honěnou. Svá pruhovaná pyžámka si zašpinila v blátě!

Jeníček s Mařenkou si všimly, že už se šeří, až když bachyně začaly svolávat svá mláďata na krmení.

Najednou se setmělo. V tu chvíli si děti uvědomily, že si musejí pospíšit zpět na paseku za tatínkem. Ve spěchu však sešly z cesty. Na jejím konci se ocitly na úplně jiné pasece.

Byla už tma a nebylo vidět ani na krok.

„Co si teď počneme, Jeníčku?“ rozplakala se Mařenka. „Je mi zima,“ schoulila se k pařezu.

„Neplač, Mařenko. Vylezu támhle na ten vysoký strom a rozhlédnu se, kde je vidět světýlko.“ uklidňoval ji Jeníček.

„Pak se vydáme směrem za ním. Široko daleko je tu přece jen jediný domeček a to ten náš.“

Vylezl na strom a rozhlíží se.

„Tamhle! Tam! Už vidím světýlko!“ zvolal radostně Jeníček.

Slezl dolů ze stromu, chytl Mařenku za ruku a vydali se spolu za světýlkem.

K chaloupce došly, ale nebyla to jejich chaloupka. Tahle chaloupka byla postavená ze samých perníčků!

„Kolik asi mouky a medu bylo potřeba k upečení tolika perníčků?“ říkala si Mařenka.

Z chaloupky se ozval chraplavý hlas:

„Vraní oko, konvalinka,

jedovatá muchomůrka,

ropuší a zmijí jed,

vyřadím tě z kola hned!“

„Jeníčku, mám strach,“ řekla Mařenka.

„Raději utečme zpátky do lesa.“

„Neboj se, Mařenko. To si tam uvnitř chaloupky jen hrají třeba na schovávanou. A rozpočítávají se, kdo bude ostatní chytat,“ uklidňoval Mařenku Jeníček.

„Pojď se také rozpočítat. Kdo vyhraje, vyleze na střechu a naloupe pár perníčku na cestu domů.“

„Dobrá tedy. Ale jen pár a hned pak se vydáme hledat naši chaloupku.“

A tak se rozpočítaly:

 „Vra-ní o-ko, kon-va-lin-ka,

je-do-va-tá mu-cho-můr-ka,

ro-pu-ší a zmi-jí jed,

vy-řa-dím tě z ko-la hned!“

Jeníček vyhrál a vylezl na střechu.

„Roztáhni zástěru, Mařenko! Naházím perníčky do ní,“ a uloupnul první perníček a hodil ho Mařence do zástěry.

„Kdopak mi tu loupe perníček?“ rozevřely se prudce okenice a z okna vykoukla ježibaba.

„To nic, to jen větříček...“ ustrašeným tichým hláskem pohotově odpověděla Mařenka.

„To ty?“ ohnala se ježibaba po své kočce. Kočka se naježila a hbitě se protáhla mezi kotlíky s jedovatými lektvary do světnice.

„Zalez a neruš mě! Připravuji lektvar z muchomůrek! A to vyžaduje maximální soustředění.“

Vyděšená Mařenka se schoulila pod oknem do klubíčka, zavřela oči a roztřásla se hrůzou.

Jeníček vůbec netušil, co se dole pod střechou děje. Vybíral zrovna perníček, který by se nejvíc líbil Mařence.

Sloupnul perníček ze střechy, shlédnul dolů, ale Mařenka nikde.

„Kdopak mi tu loupe perníček?“ vyběhla ježibaba ze dveří chaloupky a rozhlížela se do tmy.

„To nic, to jen větříček,“ zašeptala ještě tišeji Mařenka.

Ale tentokrát si ježibaba Mařenky všimla. Zahlédla i Jeníčka na střeše.

Vyhnala ven komínem netopýry a čekala, až se Jeníček lekne a seskočí ze střechy dolů.

Jeníček sloupnul rychle ze střechy třetí perníček pro tatínka, a seskočil dolů.

„Poběž rychle, Mařenko, musíme honem pryč odsud!“

Ježibaba vylétla ze dveří na koštěti, chytila Jeníčka i Mařenku za ruku a šup s nimi do světnice.

„Já vám dám, dělat si ze mě legraci!“

„Honem! Honem!“ a strčila děti do klece. „Voda už mi vaří na plotně!“

Jakou já si jen dnes uvařím polívečku?“ zrakem si přeměřila Jeníčka a začala prozpěvovat: „Čáry, máry, hami, ham, co dnes do polévky dám? Starý střevíc, myší ocas, prašivku a tenhle provaz.“

„Teď si vás pěkně vykrmím a potom... ,“ olízla se mlsně ježibaba a prostrčila kotlík s polévkou dětem pootevřenými dvířky do klece.

A hned na to dvířka opět zavřela na petlici.

„Ona nás chce snad Jeníčku sníst?“ vyděsila se Mařenka.

„Taková hloupost! Jíst děti! Kdyby si raději uvařila dobrou polévku.“ řekl Jeníček.

„Tahle není vůbec k jídlu. Fuj! Není divu! Když do ní přidávala, co ji pod ruku přišlo.“

„Nechutná? Holenku? A co perníček? Slaďoučký. Dobroučký. Voňavoučký. Jen si dejte. To si pochutnáte.“ nabízela ježibaba.

Každý den vykrmovala Jeníčka a Mařenku těmi nejsladšími perníčky a večer si přeměřovala jejich tučné prstíčky. Těšila se, že brzy budou děti dostatečně vykrmené na hostinu.

Po týdnu vykrmování vytáhla z klece Jeníčka. Měla nachystanou lopatu, na kterou si měl Jeníček sednout. Jeníček byl ale chytrý kluk a věděl, že si na ni nesmí sednout za žádnou cenu, jinak ho ta pomatená ježibaba strčí do pece.

„Ty jsi tak sečtělá a zkušená,“ lichotil jí.

„Poraď mi, jak se na takové lopatě sedí?“ pokračoval Jeníček v lichotkách a tvářil se tuze nepřipraveně na takovou slavnostní událost.

Ježibabě se moc líbilo, že jí Jeníček tolik obdivuje. A tak mu ukázala, jak se na lopatě sedí.

Jeníček nezaváhal ani vteřinu. Vší silou zatlačil na lopatu a šup s ježibabou do pece.

Vysvobodil z klece Mařenku a rychle utíkaly, co jim nohy stačily co nejdál od chaloupky. V lese se šťastně shledaly s tatínkem, který celý týden bloudil lesem křížem krážem, aby je našel. To bylo radostné shledání!

Ježibaba vylezla z pece celá rozpálená a pohmožděná.

„Já hloupá! Takhle naletět.“

Odtrmácela se do peřin a usnula.

Ve snu se jí zdálo o perníčcích všelijakých tvarů. A už kula pikle, jak na ně naláká další děti.

Tebe by jistě nenalákala na sladkou odměnu žádná ježibaba. Určitě dobře víš, že si od nikoho cizího nikdy nesmíš nic vzít. Ani sladkost, ani hračku. A od maminky a tatínka neodcházej nikdy daleko!