Chutná ti kaše? Já mám nejraději ovesnou. Kterou kaši máš nejraději ty? Představ si, že v jedné pohádce vařil kaši kouzelný hrneček. Stačilo říct: „Hrnečku, vař!“ A kaše byla uvařená. Chceš si pohádku poslechnout? Tak se pohodlně ulož a zavři oči.

V jedné chaloupce na kraji vsi žila malá holčička. Jmenovala se Gábina. V domečku žila společně se svou maminkou. Ta se jmenovala Gréta.

Maminka byla moc chudá. Měla jen jednu slepičku. Gábina jí dala jméno po své babičce, Galina.

Gábina nosila do města na prodej vejce, která jim slepička snesla. Za prodaná vajíčka koupila u mlynáře mouku a z té mouky maminka upekla chléb.

V létě chodily společně s maminkou do lesa na jahody. Z jahod si vařily kaši.

Na podzim jedly jablka ze staré jabloně, která rostla za chalupou, a sbíraly vše, co za vsí na poli po sklizni zbylo.

Jednoho dne maminka onemocněla a Gábina musela jít na jahody do lesa sama. Ten den po ránu hodně pršelo, a tak si obula maminčiny gumáky. Byly sice děravé, ale přece jen se jí v nich po blátivé cestě šlo mnohem lépe, než kdyby byla bosa. K lesu ji doprovodila její kočička Glórie. U paseky se s ní kočička rozloučila a pelášila lovit myšky.

Už bylo poledne a Gábina měla v hrnečku stále jen pár malých jahůdek. Utrmácená si sedla ke studánce a vyndala ze zástěrky krajíc chleba. Když najednou se kdoví odkud před ní objevila stařenka. Tvář měla vrásčitou, ale velmi vlídnou. Prošedivělé vlasy měla pečlivě upravené pod šátkem. Na sobě měla šaty se spoustou záplat! Vypadala unaveně.

„Vy určitě musíte mít, stařenko, veliký hlad,“ oslovila ji Gábina.

„Vezměte si můj krajíc chleba. Mně stačí, když se napiju vody ze studánky. Ráda bych vás pohostila lépe, ale jsme s maminkou moc chudé,“ řekla Gábina a dala svůj krajíc chleba stařence.

„Snad se vám nebude zdát moc tvrdý.“

„Ty máš tak zlaté srdce, Gábinko! Děkuji ti,“ poděkovala stařenka holčičce.

Gábina byla překvapená, že zná její jméno. Zřejmě se zná s mou maminkou, říkala si.

„Protože jsi tak hodná, Gabinko, ráda bych ti také něco dala,“ řekla stařenka.

„Tady máš ode mě hrneček. Když ho postavíš doma na stůl a řekneš mu ‚Hrnečku, vař!‘, uvaří úplně sám kaši. A uvaří ji tolik, kolik budeš chtít. Jen nezapomeň! Až budeš mít kaše dost, musíš mu říct ‚Hrnečku, dost!‘“

Jen co stařenka domluvila, zmizela, jako by se po ní slehla zem.

Gábina se nemohla dočkat, až přijde domů a ukáže kouzelný hrneček mamince.

Když jí vyprávěla, co se u studánky přihodilo, maminka jí nechtěla věřit.

„To tě jen nějaká žebračka obelhala. Za krajíc chleba ti dala starý oprýskaný plechový hrneček,“ rozzlobila se maminka.

A vyčetla Gábině, že nepřinesla domů ani dost jahod na kaši.

„Nebuď smutná, maminko. Tak ten hrneček alespoň vyzkoušíme a můžeme si u toho představovat, že máme k večeři výbornou kaši z kouzelného hrnečku,“ řekla Gábina.

A tak Gábina položila hrneček na stůl a řekla kouzelná slůvka: „Hrnečku, vař!“

Ale co se nestalo? Na dně hrnečku se hned začala vařit kaše. A bylo jí stále víc a víc!

Hrneček byl plný, než stihla napočítat do pěti!

Vzpomněla si na kouzelná slůvka, která musí říct, aby hrneček přestal vařit kaši.

Když už skoro přetékal, vykřikla „Hrnečku, dost!“

Kaše tak voněla! Maminka přinesla z komory dřevěné lžíce a přisedla ke Gábině. Obě kaši snědly s velikou chutí.

Tak dobře už se dlouho nevyspaly. Po sladké kaši se jim zdály sladké sny.

Druhý den odešla Gábina na trh, aby prodala vejce, která už měla od slepičky během týdne nastřádaná v košíčku.

Gábinina maminka už měla veliký hlad a nemohla se dočkat, až se dcerka z trhu vrátí a uvaří tu výbornou kaši z kouzelného hrnečku. A tak vzala hrneček, postavila ho na stůl a řekla: „Hrnečku, vař!“

„Než se kaše z hrnečku uvaří, zajdu si do komory pro lžíci,“ řekla si.

Tentokrát všichni nabízeli za vejce tak málo! Za to by jí mlynář mouku na chleba neprodal. A tak se na trhu zdržela až do večera. Mlynářce bylo Gábiny líto a nabídla jí výměnou za vejce pytlík mouky.

Když se ale vrátila z komory do světnice, stála už po kotníky v kaši. V tom leknutí zapomněla kouzelná slovíčka, po kterých by hrneček kaši přestal vařit.

A tak kaše stále přibývalo. Vytekla přes práh ze světnice a už jí bylo všude plno až po půdu. V kaši odplaval z domečku košík, odplavala i konev, knoflík, gumáky a dokonce i slepička Galina!

Vyděšená maminka zoufale vykřikovala, co jí na mysl přišlo:

„Hrnečku, přestaň!“

 „Hrnečku, stop.“

„Hrnečku, už nevař!“

Nalila vodu do konve a začala hrneček zalévat, aby přestal vařit.

Ale hrneček vařil kaši dál.

A kaše stále víc přibývalo. Vytekla z okna na zahradu, kde vyplavila i myši z jejich příbytků pod zemí. Valila se cestou k lesu i do města.

Ještěže se Gábina právě vracela z trhu domů. Hned jí došlo, co se přihodilo a vykřikla nahlas: „Hrnečku, dost!“

A hrneček přestal kaši vařit.

Kaše už ale zaplavila celou vesnici, a tak se večer sedláci cestou domů z polí museli ke svým chalupám prokousat!

A jaké plyne z této pohádky ponaučení? Když si nejsi jistý, že něco zvládneš, nepřeceňuj své síly. Nelez na žebřík, když jsi z něj ještě nikdy nelezl dolů. Nejez ovoce, které neznáš. A nechoď sám do lesa, když neznáš cestu zpět. Než vyrosteš, naučíš se ještě mnoho nového. Všechno má svůj čas.