O lenivém koťátku

Při odříkávání veršů z veršované pohádky O lenivém koťátku si řádně procvičíš svůj jazýček.

Jsi připravený? Tak poslouchej a zkus po mně zopakovat verš k prvnímu obrázku.

„Mňauky, mňauky, mňauí, mňauí!“ Kaňka s Máňou babu mají!

„Toník spokojeně vrní, mrně Ninka funí z trní,“ sděluje všem andulka z dřevěného bidélka.

„Snad přiběhne zakrátko i to páté koťátko!“ hopsá kolem králíček, říkají mu Karlíček.

„Mňau!“ protáhlo se koťátko. „Však já přijdu hned, zakrátko! Zdál se mi tak krásný sen! Malinko se ještě prospím. Pak z pelíšku půjdu ven.“

„To se ještě načekáte, Flíčka hned tak nepotkáte,“ mumlá malá Evička – suchozemská želvička.

„Už jsi nakrmený, Flíčku! Tak šup, honem na rozcvičku! Už žádné povalování. Hop na nožky, je čas hraní!“ pobízí maminka Flíčka. „Už jsi měl dost mého mlíčka.“

„Je čas! Je čas! Tu máš míček.“

„Už zas?“ mumlá z peřin Flíček.

„To je pořád dokolečka, každé ráno, mňau rozcvička. Jen chvilinku nech mě zdřímnout. Nenecháš mě ani říhnout!“

„Kdepak, kdepak, malý Flíčku. Šup po mlíčku na rozcvičku. Máš dost času na spaní po kočičím skákání. Sraz na stromě za vteřinku!“ a už táhne za peřinku.

„První kotě, druhé kotě, ... Kde je třetí? Támhle v plotě. Tady čtvrté! Kde je páté? To lenivé, boubelaté,“ počítá svá koťata, roztomilá ušatá.

Když byla u zadních vrátek, připomněla Mánička: „Flíček má dnes přece svátek, bude to jen chvilička. Nech ho trochu prospat, mami. Pak zas bude hrát si s námi.“

„Nuže dobrá, Máničko. Ať se prospí maličko.“

„Dnes budeme trénovat, jak se před pejsky schovat. Podívejte, moji milí, jak si pejsci vykračují. Až je pán z vodítek pustí, a na chvilku z očí spustí, zavětří vás co by dup, nezbude z vás ani chlup! Tak se mějte na pozoru, když na vás psi valí oči, zachrání vás skok nahoru, moc vysoko nevyskočí.“

Kočky pilně trénují, vlevo vpravo běhají. Svižně na plot skákají, a po stromech šplhají.

Flíček spokojeně spinká, nad ním mlsně doga slintá!

Ještěže tam hadi byli, ti ho před ní zachránili. Zasyčeli z terária, doga rychle pelášila.

Flíček běží za maminkou, pochlubit se s tou novinkou, jak ho málem pejsek prohnal, sykot hadů však ho zahnal.

„Hadů – těch se pejsci bojí, když je uštknou, moc to bolí!“

„Tohle Flíčku nejsou zmije, koukni, jak jsou roztomilé. Tito hadi nekoušou. Podívej, jak milí jsou. Chovají se pro radost.“ Doga vrčí a má zlost!

„Jsou to mladé korálovky, jmenují se obě Žofky. Kdyby sis víc s námi hrál, už bys tyhle Žofky znal,“ poučuje Flíčka Ninka, ta nejmenší, ta malinká.

„Já jsem hlavně tuze rád, že se můžu s vámi smát, že mě ta psí velká dáma, nezahnala do neznáma.“

„Tak to vidíš, milý Flíčku. Půjdeš příště na rozcvičku?“

„Budu první, každé ráno, nastoupený v řadě, mámo!“

A tak každý nový den, hop z pelíšku všichni ven, první v řadě stojí Flíček, za ním Kaňka a Toníček, i Mánička s malou Ninkou, vykračují za maminkou, na zahradě trénují, mámě radost dělají.

Každý den je jich všech pět, objevují spolu svět!

Líné koťátko se umoudřilo a každé ráno čile vyskočilo z pelíšku.

Při výcviku z maminky nespustilo oči a všechny její rady si hned zapsalo za ouška.

To je dobře, viď? Ty se také pilně uč. Nikdy nevíš, kdy se ti moudrá rada od maminky bude hodit.